Vítr v bance

WFT? WTF! První zkratku už začali používat zástupci bankovního sektoru, ušetřit čas se vždycky hodí a kdo by pořád dokola vypisoval celý pojem windfall tax. Druhou zkratku jistě netřeba představovat – a ztělesňuje reakci bank. Zvlášť v rozhovorech s vypnutými diktafony. Nikoli primárně z toho, že Česko hodlá podle plánů od bank vybrat dodatečných 33 miliard v rámci balíku, který má zdanit mimořádné zisky několika sektorů ekonomiky. Ne že by se banky chtěly s radostí dělit o profit, přesto chápou, že dokonalou bouři vyvolanou ruskou agresí na Ukrajině a s tím spojené výpadky ve státním rozpočtu je potřeba řešit. Jenže víc než peníze samotné jsou důvodem zamračených tváří komunikační chaos, nejasná metodika výpočtů a také to, co představitelé největších českých bankovních domů popisují raději anonymně a šéfka České bankovní asociace Monika Zahálková konkrétněji: „Snažili jsme se s ministrem financí aktivně jednat. To se moc nepovedlo.“ CEO přední tuzemské banky ČSOB k tomu má jiný stručný dodatek.

„Myslíme si, že to není nejšťastnější způsob a že banky mohou být užitečné jinak,“ říká Aleš Blažek, který je v čele „čobky“ necelý rok a musí teď řešit to, co nikdo před ním. Daň uvalená na bankovní sektor pozmění nejen realitu jeho byznysu, ale i tu naši. Z rozhovorů Forbesu s lidmi z oboru vyplývá, že na ní mohou vydělat samotné domácnosti i firmy a banky by se mohly konečně plně zmodernizovat.

Na druhou stranu může ochota bank více utrácet zaplavit veřejný prostor reklamami a přinést rizika, která už znají v Maďarsku nebo Velké Británii. Nejen tam už mají s bankovní daní – i když trochu v jiné formě – své zkušenosti.

Slovy klasika, celé dění české banky může štvát, mohou s tím nesouhlasit – ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat. Přesné detaily windfall tax zůstávaly v době uzávěrky tohoto vydání předmětem spekulací, definitivní podoba má být v Poslanecké sněmovně odklepnuta v pátek 4. listopadu a pak je na řadě Senát s prezidentem. Že ale válečná daň bude uvalena, jisté bylo, cílila na největší šestici ve složení Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB, Raiffeisenbank, UniCredit Bank a Moneta Money Bank.

A tak se v českém bankovnictví rozjíždějí scénáře ve velmi barevných podzimních odstínech.
Windfall tax uvalená na banky se může zdát jako něco nového, s čím ještě nemáme v Evropě zkušenost. Pravda je ale taková, že podobný precedens už zde existuje v podobě sektorové daně. Daň na banky v různých formách má dnes uvaleno jedenáct států Evropské unie, včetně Polska, Slovenska, Portugalska, Řecka, Velké Británie nebo Maďarska.

Spouštěčem zavádění takové daně v minulé dekádě v evropských státech byla finanční krize a navazující ekonomická recese. Jenže problém je, že každá země zvolila jiný přístup ke zdanění bankovního sektoru. Například Maďarsko zdanilo, a tím pádem i zdražilo všechny online transakce, a lidé tak přirozeně začali k placení využívat spíše hotovost. Konkrétně až osmdesát procent všech platebních transakcí proběhlo v Maďarsku dva roky po zavedení daně v hotovosti. Rozsáhlé používání „cashe“ má ale na ekonomiku negativní dopad v několika ohledech – například v podobě vysokých nákladů na udržování velkého objemu hotovosti, snazších daňových úniků a rozšiřování šedé a černé ekonomiky. Ve Velké Británii, jejíž bankovní sektor dnes trpí efektivním zdaněním až ve výši 42 procent, zase z finančních domů sborově zní: „Je to překážka růstu. Jakmile začnete růst nad určitou velikost, jste penalizováni.“ To jen pro příklad, co umělé a nepromyšlené zásahy mohou způsobit.

Sjednocující reakcí napříč různými formami zdanění ale bylo v podstatě přirozené chování bank, které začaly přesouvat některé položky ze svých rozvah do zemí, kde jsou bankovní daně nižší nebo ještě nejsou vůbec zavedeny. A možná nejzásadnější věc – kvůli uvalené dani se vždy rozjela hra s rizikem, na které je každý bankovní sektor za normálních okolností extra citlivý. Tato citlivost se ale při hrozbě či vědomosti zdanění otupuje. Banky totiž motivuje to, že místo aby státu ročně odevzdaly „jen tak“ ze svých zisků miliardy, raději je investují do nových a často rizikovějších projektů, do kterých by za normálních okolností nešly. I tohle se u nás začne v jisté míře dít.

Pozitivním scénářem kupříkladu může být, že pro klienty bank může windfall tax paradoxně „přivát“ dočasně lepší podmínky. Obavy, že banky přenesou zdanění na zákazníky, se dle oslovených odborníků zdají liché.„Upřímně řečeno, u daně z neočekávaných zisků se toho neobávám. A to z logického důvodu. Z každé koruny, kterou banka dodatečně vydělá, totiž odvede 79 halířů na daních státu (odhadovaných šedesát procent windfall tax plus devatenáct procent běžné daně z korporátních příjmů – pozn. redakce). Zůstane jí tak pouze dvacetník. Takový krok by proto postrádal smysl, reálně tím ničeho nedosáhne,“ říká partner PwC a daňový expert David Borkovec.

Windfall tax namísto toho může urychlit digitalizaci bank a nabídnout příznivější tvář jak retailu, tak velkým firmám. Například ve stanovisku analytiků J&T Banky stojí: „Motivací bank bude samozřejmě co nejvíce investovat tak, aby se tyto investice promítly do nákladů v zasaženém období. Forem těchto optimalizací je mnoho.“ Kromě investic do digitalizace jmenují třeba dohody o růstu mezd, zvýšení marketingových rozpočtů či zvyšování sazeb u klientských vkladů, čímž alespoň krátkodobě posílí i svou konkurenceschopnost. „Při daňové sazbě ve výši 79 procent není v zájmu akcionářů a managementu maximalizovat zisky, spíše se připravovat na maximalizaci zisku v době, až tato extrémně vysoká zátěž bude odstraněna.“ Než platit státu daň z nadbytečného zisku, je tedy lepší tento zisk použít k investicím do budoucna, případně ho rozpustit mezi klienty. Na konci jsou lepší a silnější banky a jejich spokojení zákazníci. Win-win.

Stejně tak je tu ovšem opačná možnost lose-lose. Česká spořitelna, podle počtu klientů největší bankovní dům v zemi, zdvihá prst nad úplně jinou variantou. „Nelze samozřejmě vyloučit, že některé banky promítnou bankovní daň do zdražení úvěrů, respektive jejich nižší dostupnosti, že dojde ke snížení kapitalizace bank (v Polsku to bylo o devět miliard), tím k oslabení bank, tím k odprodeji státních dluhopisů, kterých banky drží čtyřicet procent, a tím k oslabení státu,“ říká šéf komunikace České spořitelny Filip Hrubý.

Že nejsou ve většině případů citovaní přímo šéfové bank, má svůj důvod. Situace připomíná prachárnu plnou mužů a žen se zapalovači a CEO největších hráčů v oboru, s nimiž Forbes komunikoval, jimi záměrně nechtějí vůbec škrtat. Chaosu je dost i tak a trh ho snáší špatně. Veřejná výměna názorů mezi Olgou Richterovou (Piráti), která ohlásila, že daň bude platit i zpětně pro rok 2021, a ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (ODS), jenž to druhý den dementoval, během jednoho dne dokázala vysát z hodnoty firem v hlavním indexu PXE pražské burzy téměř třicet miliard korun. V této sumě je i pokles tržní hodnoty ČEZ, který se na zmíněném propadu podílel z šedesáti procent, ovšem i banky tratily miliardy. Konkrétně, tržní hodnota Komerční banky v jediném obchodním dni odepsala 4,2 miliardy korun, u České spořitelny došlo až k devítimiliardovému poklesu. Debaty nad retroaktivitou se ale vedly hlavně kvůli bankám, nikoli energetickému či petrochemickému sektoru. Z propočtů totiž vychází, že z letošních zisků by největší banky mohly státu při šedesátiprocentním zdanění odevzdat třicet miliard korun, v příštím roce už to vzhledem k jejich optimalizaci zisku ale budou jen jednotky miliard – a v roce 2024 čistá nula. „Pokud by stát chtěl v příštím roce na windfall tax vybrat od bank třicet miliard, pak to odpovídá tomu, že by největší české banky, které dani budou podléhat, měly mít v roce 2023 celkové zisky přibližně o 42 miliard vyšší, než byl průměr roku 2018 až 2021,“ vypočítává Borkovec z PwC. To při jejich průměrném čistém zisku na úrovni 45,6 miliardy korun dělá téměř dvojnásobek. A téměř padesát miliard vydělávají letos, příští rok už to nezopakují. Proto nešlo vyloučit, že po uzávěrce tohoto textu návrh retroaktivity někdo opět vyzvedne.

Šéfka bankovní asociace Zahálková vidí v zavedení daně další problém: „Sníží to rating země.“ To je častý argument bank, i šéf globálního obra HSBC Noel Quinn se ohradil proti návrhům britské vlády na bankovní windfall tax s tím, že je to z velké části právě předvídatelné prostředí, které do Londýna vábí největší finanční domy planety. Za české podnikatele v tomto směru přidává svůj názor Petr Borkovec, zakladatel Partners a od letoška člen žebříčku nejbohatších Čechů podle Forbesu. Česko z toho nevychází nejlépe, když reaguje na to, zda podobné kroky vlády mohou snížit důvěryhodnost a předvídatelnost podnikatelského prostředí v zemi. „Myslím, že investoři již mají Česko zavedeno v kategorii,nejisté podnikatelské a daňové prostředí‘. Bohužel se tak stále neposuneme mezi právně, podnikatelsky a daňově stabilní země, které jsou pro investory atraktivnější. Což je škoda,“ zmiňuje muž, který mimochodem aktuálně se svými společníky zakládá nový finanční dům Partners Bank. Jeho nového projektu se windfall tax za předpokladu, že se nakonec nerozšíří na všechny banky (dokonce i to už od politiků jako návrh zaznělo), netýká, nemění tak ani jeho plány, ani strategii. Finančních či jiných dopadů kvůli windfall tax se neobává, víc ho štve nesystémovost celého návrhu: „Myslím, že existují i rozumnější způsoby, jak řešit jednorázové výdaje se zastropováním cen energií. Ale banky to prostě pokryjí. Ovšem v případě, že bude návrh ušitý horkou jehlou, existuje riziko právních sporů.“ WFT? WTF!

Byla to řeč plamenná, slovy švihal jako mečem. „Náš všeobecný smysl pro slušnost nám káže, že se v této zemi na základě šarvátek za našimi hranicemi neobjeví žádní váleční milionáři. Nikdo se nehodlá radovat nad tím, že někteří z našich spoluobčanů zbohatnou a ztloustnou na úkor krve, masakrů a lidského utrpení.“ Tato řeč však nezazněla poslední dobou v evropských parlamentech, nezazněla dokonce ani v zemích, které se války na Ukrajině přímo účastní. Pronesl ji totiž v roce 1940 americký prezident Franklin Delano Roosevelt – jakožto argument k nastolení windfall tax. Její motivační prvky uprostřed nejkrvavějšího konfliktu lidstva netřeba zpochybňovat, Američané se svými spojenci naštěstí druhou světovou válku vyhráli. Ekonomicky ale žádné vítězství nezaregistrovali, zdanění mimořádných zisků země hned po válce v tichosti opustila – zkrátka proto, že vybrala daleko méně, než si představovala. Že se dějiny v tomto smyslu mohou opakovat, je jeden z hlavních argumentů bank. A nejen od nich. „Dle mého názoru je možné, že v roce 2023 nebo i déle budou kvůli probíhajícímu hospodářskému útlumu a klesajícímu objemu nových hypoték příjmy bank spíše stagnovat či klesat,“ říká k tomu David Borkovec z PwC. „Obávám se proto, že představy ohledně výše očekávaných přínosů nové daně z neočekávaných zisků do státního rozpočtu jsou optimističtější, než jaká bude realita.“

Podzim se chýlí ke konci, podzimní daňový vítr sílí. Rozsah, s nímž se v rámci EU v dalších zemích zavádí windfall tax, je bezprecedentní. Historie nabízí spíš dílčí příklady.
Vláda Margaret Thatcher například v roce 1981 přišla s mimořádným návrhem a 2,5 procenta zdanila všechny úrokem nezatížené peníze na účtech britských bank. To je svým způsobem vzdálenou paralelou k dnešní situaci. Ani české banky totiž netěží z energetické krize. „Těží z vysokého nárůstu základních úrokových bank ČNB v posledních skoro čtrnácti měsících, který byl vyvolán rostoucí inflací, na niž růst cen energií na světových trzích měl v prvních měsících toho období jen omezený vliv,“ říká ekonomka Jana Matesová, dlouholetá zástupkyně Česka ve Světové bance. „Pokud ale zisky dostatečně přenesly nebo přenesou na výnosy z vkladů svých klientů, placení windfall tax se vyhnou, a to zcela legitimní a žádoucí cestou,“ vrací se k tomu optimističtějšímu ze scénářů.

Historie windfall tax nabízí i spektakulárně nepovedené tahy. Americký prezident Jimmy Carter kupříkladu v roce 1980 v rámci ropných šoků uvalil windfall tax právě na giganty typu BP či Shellu, jenže trh se stabilizoval a odhady zisků pro státní rozpočet najednou působily nepatřičně, ba směšně. „Ekonomové to ve shodě považují za kolosální selhání,“ napsal v listu Washington Post profesor Ajay K.Mehrotra, autor knihy o fiskálních dějinách moderních USA. Na začátku tohoto selhání stály bezesporu bohulibé úmysly. Jako nyní. „Potřeba zlepšit rozpočet je jasná. Hledal bych ale na výdajové stránce, a pokud i na příjmové stránce, tak spíše přes systematičtější daně,“ hodnotí miliardář Petr Borkovec. „Sektorové daně nám obecně smysl nedávají. Trh se postará. Windfall tax mi dává velký smysl v energetickém průmyslu vzhledem k systému, kterým celý trh funguje. V bankovnictví to může vypadat podobně, ale smysl nedává. Není to neočekávané, je to součást finančního a bankovního systému a jeho cyklů. To se budou zvyšovat daně bank vždy, když bude potřeba dělat restriktivní měnovou politiku? Stávající situace generuje nadstandardní příjmy proti chudším letům dříve a součástí cyklů jsou i jiné náklady. Navíc si myslím, že ta daňová ambice nebude naplněna.“

Samotné banky i proto prostřednictvím České bankovní asociace přišly s alternativním řešením k windfall tax, které spočívá v poskytnutí úvěrů na projekty podporující růst ekonomiky, jenž by státní rozpočet v konečném důsledku posílila o padesát miliard korun. Návrhy zahrnují podporu dostupného bydlení, financování Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI), dopravních projektů, pomoc občanům při pokrytí finančních závazků, investice do digitalizace státu a spolupráci s Národní rozvojovou bankou (NRB). „Vládě se to nelíbilo, místo toho chce vybírat peníze na dani,“ říká k reakci politiků na alternativní návrh bank šéfka ČBA Zahálková. V tomto ji doplňuje i Česká spořitelna.

„Banky neustále od roku 2019 deklarují ochotu investovat miliardy do infrastrukturních státních projektů skrze stávající nástroje (EGAP, NRF, NRB) s potenciálem vygenerování zhruba sto miliard korun. Bohužel na straně předchozí i stávající vládní garnitury chybí schopnost připravit byť jediný investovatelný infrastrukturní projekt,“ říká za ČS Filip Hrubý. Faktem a hlavním problémem pro politiky bylo, že by na poskytnutí takových úvěrů banky vydělávaly.

Odezvu jejich návrh každopádně neměl. Dohnat kohokoli z ministerstva financí k setkání a k bližšímu rozebrání záměrů politiků není nadlidský úkol nejen pro banky, ale i pro samotné novináře. Zbyněk Stanjura na dotazy neodpovídá ani skrz své tiskové oddělení. Náměstci ministra financí se s médii nechtějí setkávat raději ani mimo záznam. „Nebylo by to vhodné, teď je kolem toho velký zmatek,“ znělo na konci října od jednoho z nich a jen to podtrhovalo další přicházející informace podobného rázu z celého trhu. Banky i investoři v úžasu sledovali zmatečnou komunikaci ministerstva financí a raději už jen čekali, k čemu nakonec poradci a následně politici dojdou.

Zvukomalebné spojení windfall tax evokuje podzim a padající listí, nemělo by se však opakovat s pravidelností ročních období. Víc napoví synonymum, které jde na dřeň: válečná daň. Jakmile Putinova válka skončí, měla by zmizet i ona zkratka WFT (a s ní zvolání WTF). I proto, že primární motivací k jejímu zavedení nepředstavují – nebo by, přesněji řečeno, neměly představovat – výhradně peníze. „Hlavním cílem není naplnit státní rozpočty, ale alespoň zčásti zasypat tu objektivně vznikající propast, která by mohla otřást základy společností,“ vysvětluje Jana Matesová: „V mnoha zemích nastal obrovský propad životní úrovně většiny lidí, aniž by se o to jakkoli přičinili. Na druhé straně je velmi malý okruh firem, jejichž zisky v této době dramaticky vzrostly, aniž by se o to tyto firmy zasloužily. V takové situaci hrozí rozpad toho, čemu se říká sociální smír. Soudržnost společnosti, ochota lidí snášet ta pravidla, na nichž je fungování společnosti dlouhodobě založeno a která dlouhá léta sloužila dobře – toto nemůže žádná vláda dopustit.“

Podle strategie, kterou banky jednotně chystají, však na zasypání oné propasti příliš mnoho nevybere. Tance kolem windfall tax bank proto ve finále připomínají známé „mnoho povyku pro nic“. Pokud nebude platit retroaktivita, bavíme se jen o jednotkách miliard korun vybraných od bank z mimořádného zisku, které ve výsledku nic nezmění.

Zdroj: Forbes