Kdo dosáhne na úvěr? Soudy ukázaly zlatou střední cestu

Spotřebitelský úvěr nelze poskytnout každému a hned. Kromě rizika ztráty, které takovému lehkovážnému podnikateli hrozí, by to bylo i v rozporu se zákonem.

Ten požaduje, aby poskytovatel úvěru před schválením nové půjčky – nebo před výrazným navýšením té stávající – ověřil úvěruschopnost klienta.

Tato povinnost existuje v českém i evropském právu už dlouho. Přesto výklad pojmu „posuzování úvěruschopnosti“ v praxi působí problémy a nejasnosti. Ty pak vedou k řadě sporů mezi spotřebiteli a poskytovateli úvěrů. A také mezi poskytovateli úvěrů a dozorovými úřady, zejména Českou národní bankou.

Zatím poslední pokuta, kterou Česká národní banka dala za nedostatečné ověřování úvěruschopnosti, nabyla právní moci 20. února letošního roku. Pokutu ve výši dva miliony korun dostala nebankovní společnost Kontex Trade International, která lidem poskytuje rychlé online půjčky na nízké částky s krátkou splatností.

Tři klíčové otázky

Co přesně říká zákon o spotřebitelském úvěru?

Posouzením úvěruschopnosti zákon označuje vyhodnocení informací o příjmech a výdajích zájemce o úvěr a posouzení, jestli bude schopen požadovaný úvěr splácet.

To se zdá jako celkem jasná definice.

V čem se tedy v praxi liší názor České národní banky či finančního arbitra na jedné straně, a některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů na druhé straně?

Ve způsobu, jak úvěruschopnost ověřit. Klíčovými otázkami obvykle jsou:

• jaké údaje o příjmech a výdajích, v jakém rozsahu a za jaký časový úsek musí poskytovatel získat,
• jestli je vždy musí ověřit, třeba u zaměstnavatele, v úvěrových registrech a podobně,
• a zda může vycházet třeba i z toho, jak daný klient splácel dosavadní úvěry.

Kde jsou hranice zjišťování příjmů a výdajů?

Česká národní banka i finanční arbitr obvykle požadují vskutku důkladné ověření příjmů a výdajů spotřebitele, za delší období a z více zdrojů.

Například jednostranné prohlášení klienta o tom, jaké má zhruba měsíční výdaje, obstojí jen málokdy. A to i kdyby jeho tvrzení perfektně odpovídalo realitě a statistickým tabulkám.

Příjem je nutné dokládat několika výplatními páskami nebo výpisy z účtu alespoň za tři měsíce – bez ohledu na to, kolik si klient chce půjčit.

ČNB i arbitr svůj výklad často opírají o některá soudní rozhodnutí. Typicky rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2015. Ten mimo jiné uvádí: „Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášením“.

Podobně to viděl i Nejvyšší soud, který v rozsudku z roku 2019 dodává: „Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit.“

Poskytnout úvěr rychle, nebo správně?

Požadavek na detailní dokládání a často manuální přezkum příjmů a výdajů se v praxi střetává se snahou schvalovat úvěr rychle.

Poskytovatel úvěru tak má na výběr: Buď rychlý proces posouzení žádosti o úvěr, ve kterém používá řadu různých zdrojů včetně veřejných, a automatizované nástroje. Nebo důsledně vyžaduje výpisy z účtů, potvrzení od zaměstnavatele, ověřuje větší výdaje, prostě vše zkoumá velmi detailně – a dlouho.

První varianta může být klientsky přívětivá, rychlejší a často i levnější. Ovšem levnější jen do té doby, než si na konkrétní úvěr a způsob jeho schválení posvítí úřad. Pak se může stát, že poskytovatel úvěru bude klientovi vracet úroky, poplatky a možná ještě zaplatí pokutu.

Druhá varianta je pomalejší, zdlouhavá. A často i dražší, protože manuální přezkum a dotazy do všech možných registrů prostě něco stojí.

Kdo pomůže najít „zlatou střední cestu“? Lze úvěr schvalovat online, rychle a zároveň v souladu s právem?

Odpovědět nám mohou opět soudy.

Zlatá střední cesta

V posledních měsících se totiž k úvěruschopnosti vyjádřily pražský Vrchní soud a Městský soud. Každý se – v odlišné kauze – zabýval právě tím, jak zkoumat příjmy a výdaje žadatele o úvěr.

Oba soudy zaujaly poměrně flexibilní přístup, který by v praxi mohl pomoci najít vyváženou cestu mezi zájmem na ověřování finanční situace klienta a snahou o rychlý a efektivní proces.

Vrchní soud potvrdil, že výpočet výdajů zájemce o úvěr může být prováděn prostřednictvím interně vyvinutého modelu. Vlastní ekonomický model, který pracuje s reálnými a aktuálními statistickými daty, tak může v řadě případů nahradit detailní zkoumání výdajů a životního stylu daného člověka a jeho rodiny.

Městský soud se zabýval tím, jestli na příjmové stránce zájemce o úvěr je nutné skutečně každé tvrzení či každou položku dokládat (nejlépe papírem). Soud konstatoval, že důležitější než forma je obsah. Poskytovatel úvěru může posouzení úvěruschopnosti založit například i na informacích o předchozím splácení půjček klientem, nízké výši požadovaného úvěru, celkové míry zadlužení klienta a tak dál. Nemusí u všech žádostí o úvěr plošně vyžadovat dokládání tří výpisů z účtu.

Aktuální rozsudky Vrchního a Městského soudu v Praze tedy nedaly poskytovatelům úvěrů nějaký bianco šek, ale upřesnily, jak na to. Naznačují, kudy by se měla či mohla ubírat praxe při posuzování úvěruschopnosti.

Je to směr k automatizaci, efektivnímu využití dat a proporcionalitě. A tím k rychlejšímu, kvalitnějšímu a klientsky příznivějšímu schvalování úvěru. Což se při srovnání s různými zahraničními online hráči na trhu s úvěry, včetně BigTech společností, může být důležitou konkurenční výhodou.

Soudy tím nezpochybnily význam ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů. Veřejný zájem na ochraně společnosti proti předlužení neztrácí nic na svém významu – s ohledem na hospodářskou situaci bude možná ještě důležitější.

Zdroj: Penize.cz